Textové pole: Exkurze Podél Labe 1-9. července 2004

 

jjjVyvrcholením práce našeho semináře, kde jsme se po celý semestr věnovali úloze řek a dopravy po nich v pravěku, se stala velká exkurze Podél Labe, při níž jsme během 9 dnů poznávali tok „naší řeky“ ve Spolkové republice Německo. Dříve než  se dostaneme k samotnému programu je třeba připomenout velký kus práce, který odvedli lidé, kteří se zasloužili o to, aby se exkurze vůbec konala. Duchovním otcem celé akce je Doc. PhDr. Vladimír Salač Csc., vedoucí našeho semináře, který připravil ve spolupráci s námi program exkurze, zajistil financování naší exkurze ze strany DAAD (Deutsche Akademische Austausch Dienst) a především ve spolupráci se svými německými kolegy připravil harmonogram výpravy a odborný výklad na jednotlivých místech, která jsme navštívili.

Teď již k samotné exkurzi. Dne 1. 7. 2004 jsme vyjeli z pražského Hlavního nádraží vlakem Euro City přes Děčín do Drážďan. Cesta vlakem probíhá v klidu, jelikož většina účastníků spí. Po malém extempore dorážíme kolem 11. hodiny do Drážďan, kde se nás hned na vlakovém nádraží ujímá Frau Světlana Frank z DAAD, která uměla trochu česky, jelikož studuje bohemistiku na universitě v Bonnu. Dovede nás k našemu modernímu mikrobusu značky Mercedes s panem řidičem, nastoupíme a dobrodružství může začít.

 

Drážďany

První bod našeho programu tvoří návštěva výstavy v Japonském paláci v drážďanském Novém městě. V muzeu právě probíhala výstava „Nach dem Tod“, která na saském archeologickém materiálu reflektuje poslední věci člověka. Výstavou nás provedli archelogové, kteří výstavu připravovali. Výkladu o materiálu z polykulturního pohřebiště v Liebersee se ujal dr. Ender, který nám byl fundovaným a milým průvodcem po několik dalších dní. Poté se přesouváme na labský břeh, kde od Ivoše dostáváme krátký výklad o historii Drážďan.  Následuje přejezd autobusem do ústředního pracoviště Landesamt für Archäologie. Po originálním přivítání ředitelkou úřadu Dr. Judith Oexle, která nám nastínila hlavní úkoly a tendence současné archeologické památkové péče v Sasku, postupně navštívíme moderní pracoviště této instituce. Celá naše výprava je pozitivně zaskočena dokonalou organizací jednotlivých oddělení, počínaje restaurátorskými dílnami přes pracoviště GIS, knihovnu, až po monumentální depozitář obsluhovaný vysokozdvižným vozíkem. Po náročném dni odjíždíme do Míšně, kde se ubytujeme v rozkošném hotelu na  okraji města a čeká nás neméně náročná fotbalová noc.

 

2.7. 2004 Míšeň

Po vydatné snídani jsme v 8 hod vyrazili do historického jádra Míšně. První zastávka se odehrála před Frauenkirche, kde nám Lucie Vejsk poreferovala o dějinách města. Z věže kostela jsme se kochali krásou města za doprovodu výkladu místního archeologa. Následovala prohlídka radnice, rekonstruujícího se renesančního měšťanského domu, zámku Albrechtsburgu a Dómu. Poté jsme sotva stačili ulovit něco k snědku a pokračovali jsme dál. Exkurze na hradiště Goldkuppe vedená dr. Enderem se záhy zvrhla v povrchový sběr. Viděli jsme zámek Senseite a další hradiště Burgberg: Autobus nás odvezl do Strehly a tam odtud schnell nach Belgern. Po vyslechnutí referátu o historii tohoto malého města z úst Zuzany před radnicí pod dohledem Rolanda jsme se odebrali do fascinujícího kostela Sv. Bartoloměje. Nabitý den  jsme zakončili příjemným posezením s manželi Enderovými a domorodci  na místní evangelické faře. Znaveni náročným programem jsme po příjezdu do hotelu  Zwelhof  ve Wohlsu padli za vlast. Někdo dříve a někdo později…

 

3.7. 2004 Liebersee, Torgau

Krátce po 8. hodině ranní jsme z výše jmenovaného hotelu vyrazili do Liebersee, kde jsme na tamější arceologické základně vyslechli vyčerpávající informace o historii výzkumu, vývoji lokality a metodice výzkumu. Někteří nejmenovaní doktorandi byli výkladem natolik zaujati, že se neubránili zavřít oči a představovat si jak se na lokalitě v pravěku pohřbívalo. Podle programu jsme měli ještě navštívit lokality podobné Liebersee, ale venku nastal hustý déšť a ani čas nebyl na naší starně a tak jme se rozhodli jet rovnou do Torgau. Ale mohylové pohřebiště v lese na okraji Torgau jsme si nemohli nechat ujít. Poté nás náš VIP Service bus dovezl přímo do Torgau. První, co nás v Torgau zaujalo byla velká nafukovací zelená žirafa. Bohužel jsme se s ní nemohli pomazlit a museli jsme chvátat na zámek Hartenfels. Zde se konala ambiciózní 2. saská zemská výstava Glaube und Macht, která pojednávala obecně o reformaci a o postavě Martina Luthera. Na odpoledne byl naplánován volný program se  srazem v 17.30 u autobusu. A pak jen dále, směr Wittenberg.

 

4.7. 2004 Wittenberg, Dessau Mossigkau

Snídaně v Art hotelu se opravdu vydařila – většina z nás bohatě naplnila své žaludky, se kterými jsme se vydali na prohlídku proslulého centra reformace- dnešního města Lutherstadt Wittenberg. První zastavení bylo pod válcovou věží zámeckého kostela, kde nás o jeho historii zpravil ctihodný Josef za asistence místního vlastivědného pracovníka Dr. Zschieschanga (ano, opravdu se tak jmenuje) a Torstena R., našeho průvodce, jehož velkou předností je znalost češtiny. Další kroky nás zavedly k renesanční radnici, před níž stojí dvě sochy místních velikánů – M. Luthera a L. Cranacha. V prosluněném nedělním ránu jsme ještě shlédli Cranachův dům, univerzitu – nejstarší v Sasku-Anhaltsku, městské kostely a dům M. Luthera. Přes sklo autobusu, který směřoval do Kembergu, jsme viděli socialistickou školu přestavěnou vídeňským architektem 100wasserem. Zastavili jsme před místním hřbitovem, který se nalézá na ploše slovanského hradiště. Tato výhodná poloha byla opevněna již v pozdní době bronzové – lidé využili mírnou vyvýšeninu v jinak ploché krajině. Jedna z cestujících si během přepravy do Kembergu vzpomněla, že zapomněla v Arthotelu několik tavených sýrů, krabičku másla a telefon. Obětavý Torsten ji naložil do svého auta a odjeli neznámo kam. Po hodině se vrátili zpět i s telefonem. Po této události jsme si všichni prohlédli místní protestantský kostel, který měl v osmdesátých letech 20.stol. malou nehodu, při níž shořel Cranachův oltář. Autobus i s řidičem nás pak odvezl do Biosférické rezervace střední Labe. Zde jsme byli slovutným rétorem Tomášem poučeni o vysoké hodnotě biotopu, ve kterém žije velké množství vzácných živočichů. Po příjezdu do Dessau jsme učinili krátkou zastávku na ochranném tělese protipovodňového systému, na kterém byl panem T. přednesen referát o historii Dessau a o výzkumu raně slovanského sídliště Dessau-Morigkau. Torsten zdůraznil význam opodál stojící budovy, tzv. „Kornhaus“, jež vzešla z architektonické dílny Bauhausu. A nyní několik slov o tom, jak na nás Dessau zapůsobilo: ze zámku zbyla pouze 1/3, jehož poslední patro je již zrekonstruováno pouze ze starých pohlednic a obrázků. Nově vybudovaná kopie původního kostela slouží ke kulturnímu vyžití tamějšího vymírajícího obyvatelstva. Entuziasmem průvodce Muzea für Naturkunde und Vorgeschichte jsme byli vyvlečeni až do pátého patra, kde nás již netrpělivě očekávalo několik sádrových odlitků hominidních lebek. V jedné z expozic, zaměřené na přírodní prostředí a pravěké dějiny, nás neobyčejně zaujala funkční plastika komára, který svým bzučením a ladnými pohyby vkusně doprovázel a dokresloval tajuplnou atmosféru tohoto stánku vědy. Město nás zhrozilo svou nepřívětivou tváří. Konec II. světové války ho poznamenal ocelovým deštěm spojeneckých pum a jeho další vzhled určili soudruzi z NDR. Bauhaus, sídlo první designerské školy na světě, prochází postupnou rekonstrukcí. Při prohlídce budov nám utkvěly v paměti mnohé momenty z historie a prostředí tohoto ústavu (např. načasované zacházení s okny). Další připomínkou éry Bauhausu jsou „Domy mistrů“. Následoval přesun na zámek Hundisburg, příbytek dnešní noci, kde jsme zastihli grilujícího Torstena. Po vydatné večeři nás zaskočil déšť i Řekové.


 

 

5.7. 2004  Magdeburg a Tangermünde

Provází vás Petr (Ko)Kain a Martin Volf.

Pondělí 5.července byl náš velký den. Ráno jsme se probudili do šesté hodiny ranní na zámečku v Hundisburgu a tuze nás bolela hlava. My jsme však statečně vstali, posnídali acylpyrin a rozlepili oči. Čeká nás totiž nelehký úkol připravit spolucestovatelům chutnou a vydatnou snídani. K tomuto údělu jsme přistoupili přes veškerou tělesnou a duševní bolest aktivně a když ostatní vstali, byla pro ně připravena káva, čaj a jiné pochutiny. My jsme raději nejedli. Všichni byli spokojení a mohli jsme vyrazit. Tím končí jediná laskavá a optimistická epizoda, která nás toho dne potkala. Nasedli jsme do autobusu a jeli jsme v závěsu za zeleným Torstenovým Opelem Corsa. Nebylo příjemné počasí, pršelo a foukal vítr. Cesta do Magdeburgu probíhala poklidně, protože jsme všichni spali. Ale když jsme na okraji města zapadli do zácpy, klid jednou provždy skončil. Byl jsem vyzván, abych usedl na potítko s mikrofonem vedle řidiče. Rozdal jsem papíry a přečetl svůj sice dobře připravený referát, který však díky mému přetrvávajícímu postalkoholnímu stavu vyzněl poněkud dekadentně. Díky našemu výkonu u snídaně mi všichni tento drobný prohřešek odpustili. To ještě není konec našemu zajímavému vyprávění. Odešel jsem si oddechnout na svou sedačku a docent Salač vyzval Petra, aby nám řekl něco o pravěku Magdeburgu. Měl na to připravený stručný článek, z něhož by stačilo přečíst zápisky pod obrázky a bylo by to. Ale Petr ne! Sedl si na sedadlo, pozvedl mikrofon, něco zablekotal a zmlkl. Nikdo neví, co se stalo, ale dle mého názoru usnul nebo spíš omdlel. Po chvíli trapného mlčení Petra probral příjezd do města a slíbil, že pravěk přednese odpoledne. V Magdeburgu jsme za hustého deště doběhli do Kulturhistorische Muzea, kde nás očekávala dr. Pöppelmann a její kolegové, se kterými se v textu ještě seznámíme. Provedla nás výstavou o raně středověkých počátcích Magdeburgu jakožto centra Otonské říše. Výstava se nám líbila a hlavně pí. dra. byla skvělá a mluvila krásně srozumitelně. Po prohlídce muzea jsme v doprovodu dr. xxxx přešli na Domplatz. kde jsme navštívili Dom a dostali výklad o výzkumech v jeho okolí. Poté jsme popošli k Kloster Unserer Lieben Frau, u něhož probíhají výzkumy pod vedením sympatického árijce dra Hanse Kindrgartena. Pak nás zaujal model výzkumu Mgr. Manfreda Blutwursta. Poté jsme dostali půlhodinu na jídlo, kterou naše skupina (já, Petr, Ivos a Láďa) strávila intelektuálně stravou v přilehlém knihkupectví. Po vydatném jídle nás čekala neméně vydatná zastávka  v místní pobočce Landes Amtu für Niedersächrischen Bodentmalpflege. Dostali jsme číslo Archäologie in Niedersachsen a spoustu informací, mimo jiné i o neidentifikovatelném hominidu.

 

Poté jsme se vypravili do městečka Tangermünde. Cestou nás Petr na druhý pokus seznámil s pravěkými dějinami Magdeburku a přidal i něco k historii Tangermünde. Následky ranního letálního srdečního záchvatu byly sice ještě znatelné, ale většina kolegů stejně pochrupávala (viď Tomáši?), takže ostuda nebyla veliká. Po příjezdu nás po městě provedl dr. Hazelt a blíže neidentifikovatelná místní důchodkyně. Po prohlídce radnice jsme se přesunuli k pozůstatkům hradu, kde nás dr. Hazelt seznámil s historií místního osídlení. Pozvolna se začínalo smrákat, pod rudými křídly červánků se přihnal zrádný vítr, svými ledovými proutky nás šlehal po tvářích a v houštích našich kadeří splétal roztodivné víry. Ten šibal! Pozvolna jsem dokončili pochůzku městem a jali se skrýt svá prokřehlá a zmučená těla v hřejivý úkryt místní putyky. Však ouha! Nabídka místních moků byla více než nedostatečná, kvalita silně pokulhávala za našimi představami. Když ani zoufalý, výkřiky zklamání proložený běh městem, nepřinesl odhalení svatostánku zlatavého moku, vydali jsme se s hlubokou bolestí v srdci v hotelové pokoje a usnuli s pocitem odsouzence k smrti, jemuž bylo odepřeno poslední jídlo.

 

 

6.7. 2004 Jerichow, Werfen, Lenzen

Protože byla spousta času do prohlídky Jerichowa, rozjeli jsme se na lokalitu Arneburg (doba bronzová, slované, středověk.) 25m.n.m., severně od Tangermünde (4 ha, celé poničené, jen plocha). Na náměstíčku postávali bronzoví rybáři. Podle plánu jsme dojeli do kláštera v Jerichowě, ojedinělé románské cihlové stavbě na S Německa. Bylo ještě cítit, že zde donedávna pobýval dobytek.

Do dalšího kláštera v Havelbergu už jsme dorazili se zpožděním a tak bohužel nebylo možné prozkoumat spoustu místních zajímavostí. Zaměřili jsme se tedy na premonstrátský klášter s přilehlým dómem Pany Marie ze 12. stol., které sloužily i jako sídlo biskupa. V muzeu Prignitz, umístěném v klauzuře klášterní jsme se seznámili stručně s pravěkem místního kraje, topografií a možnostmi moderní počítačové techniky. Taky jsme nabrali zpoždění a tak jsme museli vypustit výhled na soutok Labe a Tavoly, který jen na mapě vypadá komplikovaně. Rovnou jsme překonali Labe a učinili rychlý výsadek v městečku Werfen. Útočili jsme na kostel, ukázalo se, že někteří studenti jsou v tomto ohledu velmi zdatní. Kostel byl pěkný, prostě ve stylu gotických cihlových staveb. Pěkný výhled poskytla obyvatelům Werfenu mužská část exkurzionistů, když obklopili jako včeličky, mušky kontejner se stavebním odpadem, plný střepů. Další sprint na radnici a k autobusu a honem do Lenzenu. To jsme opouštěli spolkovou republiku Sasko-Anhaltsko a nakoukli do Braniborska. 

Lenzen je malebné městečko (jako skoro všechny)a je zde v místě bývalého hradu muzeum dokumentující různé stránky řeky Labe. V blízkosti je vyvýšenina Höhlbeck, hradiště 7. – 9. stol.

Tady jsme se rozloučili s Torstenem, který se o nás až dosud trpělivě staral.

Pan režisér nás opustil již někde u Jerichowa. Po hodině a půl cesty do hotelu v Boizenburském lese jsme se rozptýlili podle vlastních představ.

 

 

 

 

7.7. 2004  Hitzacker, Lüneburg, Summenbeck, Cuxhaven

Dnešní den jsme se probudili v malebném lesním hotelu na okraji města Boizenburg. Přesně ve smluvený čas (7:55), jak mají Němci v dobrém zvyku, dorazil na hotelové parkoviště dr. H. Hassmann, vedoucí úřadu památkové péče. Přistoupil k nám do autobusu a cestou nás upozorňoval na krajinné a kulturní jevy a samozřejmě i archeologické lokality. Zmínil archeologické pracoviště v Neuhausenu a také největší záhadu severně od Labe a sice jediný za NDR vzniknuvší kostel v Popelau. Nikdo neví, kdo ho postavil, kdo schválil a jak to, že tam na ostře sledované hranici mezi světy vydržel až dodnes. Tato nenápadná cihlová stavba nedá spát nejednomu vlastivědci. U Darchau jsme motorovým přívozem překročili svižně plynoucí labský tok, jehož okolí je protkáno systémy ochranných hrází (tzv. deichy), které mnohdy pochází již ze středověku.

Cesta proti proudu nás dovedla do městečka Hitzacker, jehož krajinnou dominantou je bezesporu slovanské hradiště Weinberg. Na něm nás již očekávali dr. T. Saile a dr. J. J. Assendorp, kteří pohovořili o lokalitě i jejím geniu loci. Naše kroky poté směřovaly skrze město aspirující svého času i na lázně, na východ k Hitzacker See, na jehož břehu se rozkládá archeologický skanzen s replikami staveb z doby bronzové. Místo nebylo vybráno náhodou, v 90. letech 20. století zde bylo odkryto sídliště existující od neolitu do středověku. V areálu skanzenu jsme si prakticky vyzkoušeli střelbu z luku, výrobu štípané industrie a naše odvěká touha po vědění byla ukojena přednáškami výše uvedených badatelů nejen o pravěku a středověku, ale i o organizaci památkové péče v dolním Sasku. Naše hravé duše byly též nadšeny jízdou na replice monoxylu, po němž následovalo sušení mokrých zadků a grilované bratwursty. Loučení nebylo jednoduché, ale ještě nás mnoho čekalo.

                                                    

Po necelé hodině jízdy autobusem jsme dorazili do města soli – Lüneburgu, kde nás mile uvítal a informacemi o městě obohatil tamější archeolog dr. E. Ring. Za jeho doprovodu jsme si prohlédli netradiční expozici muzea soli, které je umístěno v bývalé továrně na zpracování této nejen v pravěku ceněné komodity.

V plánu exkurze byla i návštěva městského opevnění v Bardourchu, která však musela být z časových důvodů zrušena. Čas byl naším nepřítelem po dobu celé exkurze.

Z Lüneburgu jsme se vydali severozápadním směrem k obci Sumenbeck, kde již pátým rokem v poloze Stattenberg probíhá záchranný výzkum birituálního pohřebiště ze 4. – 7. stol. n.l. Se specifikou lokality nás v terénu i nad plánem seznámil Jens von Dein z lüneburského pracoviště památkové péče, které se na výzkumu rozhodujícím způsobem podílí. K vidění byly keramické i kovové nálezy z komorových hrobů. Dalším místem na naší pouti byla dvojice megalitických hrobů u Grundoldendorfu, kde pod korunami letitých buků pohřbívali své mrtvé nositelé kultury s nálevkovitými poháry. Škoda jen, že nemovité památky tohoto druhu byly v minulosti lidmi zničeny a velké kameny užívány jako stavební materiál.

 

                                             

Během hodinové cesty do Cuxhavenu jsme vyslechli dva referáty o spolkové republice Dolní Sasko a o vlastním Cuxhavenu. Sledováním okolní měnící se krajiny s rozlehlými pastvinami nám cesta rychle utekla. Cuxhaven se pro nás stal konečným stanovištěm. Po rychlém vybalení a ubytování jsme absolvovali procházku po pobřeží pod vedením zdejšího městského archeologa mgr. O. Wendovski – Schünemann. Zavedl nás ke světoznámé „Alte Liebe“ a k unikátnímu větrnému semaforu. Naše prohlídka ústí Labe do Severního moře byla ukončena úžasným západem slunce.

 

 

8.7. 2004  Cuxhaven, Bremerhaven, Bad Bederkessa

Dne 8.7. 2004 jsme se probudili v Cuxhavenu v hotelu DeichVoigt. Po snídani se nás ujal znovu A. Wendowski – Schünemann m.a., místní archeolog svobodného okresu Cuxhaven, jež se stal nezávislým díky politické roztržce. Navštívili jsme s ním lokalitu Galgenberg, pevněné sídlo ze starší doby bronzové (1500 – 1200 př.Kr.) Poblíž lokality se nacházelo urnové pohřebiště s 57 žárovými hroby. Ve starší době římské (1. – 2. stol. po Kr.) se zde nacházelo pohřebiště s 8 žárovými pohřby, jež by mohly náležet Chaukům, jednomu z germánských kmenů. Z mladší doby římské (3.- 5.stol. po Kr.) zde bylo nalezeno 120 žárových urnových hrobů. Důležitý byl nález 34 kostrových hrobů ze 4. – 5. stol. po Kr., orientovaných jih – sever (hlava – nohy), které navazovaly na předchozí pohřby. Poslední pohřbívání se zde odehrávalo v 7. a 8. stol. po Kr., kdy se našly i koňské pohřby. Na této lokalitě jsme byli upozorněni na klíšťata a pozváni na výzkum za byt a stravu, jelikož zdejší pracoviště trpí nedostatkem peněz. Po návštěvě arch. pracoviště, čítajícího 1 archeologa, konkrétně pana A. Wendowski – Schünemanna, m.a., a depozitáře arch. nálezů, kde jsme shlédli sponu typu Cuxhaven, jsme museli konstatovat, že přes nedostatek financí je velmi útulné. Po rituálním rozloučení a předání darů jsme zamířili směr Schifffahrts Museum Bremerhaven. Před příjezdem do Freie Hansen Stadt Bremen, jejichž je Bremerhaven součástí, nejmenší spolkové země (404 km²) SRN. Legendami opředené muzeum nás překvapilo svou velikostí!? V muzeu se nás ujal dr. Per Hoffmann, místní konzervátor a informoval nás o potížích konzervování koogy (přibližně z roku 1280), nalezené roku 1962 v Brémách. Po blízkém seznámení s touto lodí jsme zjistili, že by do ní sedl jedině sebevrah a proto jsme se ani nedivili, že se stačila před dokončením potopit. Po shlédnutí typických rýnských lodí z roku 1004 a 805, jejichž typ se na Rýnu používal více než 2 000 let, jsme se rozeběhli po muzeu a někteří do restauračního zařízení nechati se zrestaurovati. Na závěr naší návštěvy jsme zavítali na palubu ponorky a vyrazili do Bad Bederkessy. V Bad Bederkessa jsme hned shlédli moderní umělecké zkrášlení budovy muzea od Felice Varini a Rolanda, o kterém už víme, že má symbolizovat městská práva a nezávislost na říšských knížatech. V muzeu jsme dostali malé dèja vu (čti malé dežaví- pozn. redakce- víte, jak se řekne opak dežaví?—No přece DEŽA NEVÍ!), když jsme viděli fotku Rolanda z Belgern. V muzeu se nás ujali dr. Hayo Zimmermann, ředitel Niedersächsischen Institut für Historische Küstenforschung Wilhelmshaven a jeho kolega dr. Johannes Ey, kteří se zabývají vývojem krajiny v této oblasti a kteří nás seznámili s pojmy Geest, Naksch, Nieder moor a Hoch moor. Ukázali nám nálezy z Flögeln (Geest), Feddersen (Marsch) a Fallward (Marsch). Seznámili nás s vývojem krajiny a jejího vztahu k formám osídlení. Po prohlídce sídelní komory Flägeln u Gestu a Sielenn (taktéž u Gestu). V Marsenu jsme navštívili Wremer s jediným kamenným (Etufu) kostelem z pol. 12. stol., kdy toto osídlení na wurtě bylo velmi bohaté a to díky vodní dopravě, která procházela tímto místem. Projeli jsme kolem Misselwarten, kde jsme byli upozorněni na kostel, stojící na vyvýšenině z písku a ne z jílu. To dokládá nejspíše návaznost na starší svatyni, toto vše v oblasti zvané Lano Wursten se známým wurstovým osídlením. Přednášky byly velmi rozsáhlé a naučily nás vnímat drobné rozdíly v této krajině a rozdíly mezi němčinou a angličtinou, jelikož v terénu využila anglofilní lobby zaujetí německé partaje a bezdůvodně prosadila jako dorozumívací jazyk angličtinu. Nakonec nás dr. Zimmermann podělil svými články o vztahu krajiny a zemědělského osídlení. Večer v 8 hodin se skupinka nezlomných po náročném dni spolu s naším milým panem docentem a  A. Wendowski – Schünemannem, m.a., vydala ke Kugel Bake, jež se stal symbolem Cuxhavenu a nakonec ta nejodvážnější skupinka stihla jak odliv, tak i příliv. Takže další den začal slovy:

„PŘÍLIV TO JE ŽENA!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9.7.2004 Cuxhaven, Wattenmeer, Hamburg, cesta domů

(L. Varadzin)

 8.00 odjezd z Cuxhavenu

8.15 setkání s Wendovski-Schünemannem (městský archeolog) a pí. Stoll (Nationalpark Niedersachsisches Wattenmeer), návštěva parku a stručné informace o něm (3 zóny ochrany: 1. nepřístupná oblast; 2. vattové moře přístupné při odlivu pro turisty; 3. turistické středisko při moři; nejlepší ukázka vattového moře na světě)

12.00 příjezd do Helms-Muzea, setkání s ředitelem muzea a současně místní památkové a archeologické péče dr. Weissem; prohlídka muzea s výkladem místního archeologa (od paleolitu do saského období)

14.00 ukončení exkurze, loučení, slzy a 15.08 cesta do Prahy

V 15.08 jsme nasedli na hamburském hlavním nádraží do EC směr Praha. Cestou zpět jsme z oken vlaku poznávali jednotlivé lokality, které jsme navštívili. Někdo spal znaven 9denním maratónem, jiní opozdilci dopisovali deník. V Berlíně nás potkalo zpoždění ze strany Deutsche Bahn a po půl hodině jsme pokračovali dále. Do Prahy na Hlavní nádraží jsme dorazili po desáté hodině večerní, spěšně jsme se rozloučili a spěchali jsme do svých domovů.