Dušanu Třeštíkovi
Snad žádná úvaha o vztahu medievistiky a archeologie středověku, vedená v českém prostředí, nevynechá slova, která už před devadesáti lety napsal Václav Novotný hned na začátku svých Českých dějin. V úvodním programovém vyjádření konstatoval: Onen "veliký archiv skrytý v lůně matky země", jak někteří archaeologové nazývají svůj materiál, obsahuje – nehledě k jejich jednostrannosti – dokumenty psané šifrovaným písmem, k němuž nezřídka nemáme klíče, jež namnoze jen přibližně a nevždy bezpečně lze datovati. O pár řádků dál dodal: u rozličných archaeologických vrstev neznáme ani ethnografické příslušnosti onoho lidstva, jehož činnost zde zůstavila své stopy, tím méně lze mluviti o tom, jakým způsobem uplatňovalo se v té činnosti kulturní, jejíž probádání tvoří vlastní podstatu historie. Závěr kritického šetření dopadl jednoznačně: vlastní historie může býti zahájena teprve zprávami historickými.1
Autor dodnes hojně užívaného díla vyjmenoval několik výhrad, které najdeme i v novější evropské literatuře.2 To, co v roce 1912 Václav Novotný sdělil, proto rozhodně nesouvisí jen se samotným obzorem pozitivistického dějepisu a jen s dávno překonaným stavem archeologie. Navzdory proměnám medievistiky i navzdory zcela zásadnímu a obecně uznávanému rozvoji archeologie jako vědního oboru zaznívají znova a znova obměny těch názorů, které jsme právě zaznamenali:
- archeologické prameny jsou obtížně srozumitelné,
- datování archeologických pramenů je málo určité,
- archeologické prameny osvětlují jen nepodstatné stránky minulosti.
Co můžeme dnes o těchto výhradách říci?
1. výhrada: archeologické prameny jsou obtížně srozumitelné
Tento výrok nespojujeme s úskalími archeologického poznávání, na nichž se jako u každého historického oboru svorně podílí omezený informační potenciál dochovaných památek spolu s nedostatečnou povahou našich poznávacích přístupů. Chápeme jej jako upozornění na něco jiného, na obtížnou či malou sdělnost archeologických informací za samotnými oborovými hranicemi. Prvořadý předpoklad ke snazšímu překračování těchto hranic a k efektivnímu začleňování archeologických informací do širšího dialogu spočívá v obecně dostupné možnosti kriticky posuzovat jejich průkaznost. Archeologické prameny, metody i poznatky se přirozeně odlišují od toho, s čím zachází dějepis opírající se o psané svědectví. Před výpravou do světa archeologie si je proto vhodné uvědomit několik skutečností.
Budeme-li zacházet s některou z listin 11. až 13. století, sáhneme po její edici. Můžeme dojít k různým interpretacím, můžeme vést třeba i nesmiřitelnou diskusi, ale naše východisko, kriticky vydaná listina, zůstane pořád stejná a bude sloužit jako společný jmenovatel celého hledání. Každý z účastníků či pozorovatelů uvažované rozpravy si tohle východisko může kdykoliv nalistovat a samostatně už od „bodu nula“ celou věc posoudit.
A archeologie? Hlavním zdrojem jejích informací je terénní výzkum, který svým průběhem příslušné archeologické situace nevratně a jednou provždy likviduje. Výsledkem této poznávací etapy jsou základní archeologické informace, jejichž získání se neobešlo bez interpretačních kroků, nezbytně přítomných jak v samotném terénním odkryvu nebo povrchovém průzkumu, tak v záznamu našich poznatků. Říkáme samozřejmě, že od archeologické dokumentace očekáváme rekonstrukci prozkoumané situace (ve smyslu „virtuální reality“), v principu však zacházíme s imperativem, k jehož naplnění se umíme jen s různým zdarem (a nezdarem) přibližovat. Ke všemu tento problém slučuje hned dvě závažné stránky.
Asi dříve zaznamenáme stránku technickou, týkající se terénních metod. Fotografická a kresebná dokumentace dosvědčuje, že už před řadou desetiletí někteří z archeologů uměli provádět složité terénní odkryvy. U nás k takovým výjimkám patřil Ivan Borkovský, jehož osudem se od 20. let minulého století stal výzkum Pražského hradu. Přesto si ani s terénními výsledky těchto badatelů mnohdy nevíme rady, ani jim se totiž nedařilo běžně uchovávat informace o původním rozmístění movitých nálezů v mnohovrstevných terénních situacích. Zásadní pokrok v pojetí terénního výzkumu souvisel v Čechách s nástupem archeologie (mladšího) středověku, která se začala soustavně rozvíjet od konce 50. let.3 Ještě dlouhá léta ale zůstávalo smutným paradoxem, že v rámci téhož pracoviště, pražského Archeologického ústavu ČSAV, se sice dařilo uskutečňovat špičkové terénní projekty, ale vedle nich nepřestaly pokračovat vykopávky, které se stávaly nezodpovědnou devastací jedinečných lokalit.4
Vztah mezi jednotlivými stratigrafickými částmi a příslušnými movitými pozůstatky, artefakty a ekofakty, se vcelku systematicky a s poměrnou jistotou daří zaznamenávat až od 70. let 20. století. Tehdejší metodický obrat změnil evropskou archeologii a vytvořil nové podmínky, v nichž by už nemusely přibývat archeologické výzkumy se sníženou výpovědní hodnotou, či dokonce výzkumy, které pokládáme za „nezpracovatelné“. Souběžně se ale podstatně změnil koncept archeologických odkryvů, mezi nimiž začaly převládat akce, které se prvotně zaměřují na záchranu archeologických památek likvidovaných stavební a jinou činností. Poznávací zájem tu nebývá a mnohdy ani nemůže být v popředí a některé z těchto výzkumů rezignují i na systém odborných otázek. Jednoznačná kvalita samotné archeologické terénní činnosti však ani dnes zajištěna není, nároky terénního výzkumu jsou mnohem složitější a celkový výsledek pokaždé závisí na volbě konkrétního postupu a na způsobu jeho uskutečnění.
Druhá stránka je méně nápadná a archeologie si ji uvědomila až se značným časovým odstupem. Ohlédneme-li se ale na vývoj archeologie ve 20. století, nebudeme o její působnosti pochybovat. Někdy slyšíme, že archeolog nachází to, co hledá. Nemusí to být zlomyslnost, každá poznávací činnost přece zachází s optikou stávajících představ a řeší otázky, které lze z této optiky odvodit. Archeologické specifikum však vyplývá z toho, co jsme si prve řekli. Při získávání základních archeologických informací zcela nutně provádíme nevratné interpretační kroky, v nichž se zrcadlí úroveň našich znalostí a našich představ.
Archeologické informace tedy nebývají „neutrální“ (jako ta listina v Codexu), ale už svým prvotním získáním jsou jak technicky, tak „ideově“ těsně a v principu nezměnitelně svázány s určitým dobovým kontextem. Celý problém snad nejsrozumitelněji vystihuje srovnání archeologického terénního výzkumu s neopakovatelnými experimenty v empirických vědách.5 V obou případech totiž hodnota výsledku jednoznačně závisí na vztahu mezi úrovní výchozích znalostí a schopností získávat další relevantní poznatky během samotného experimentu. Pokud tato část našich úvah platí, nemůžeme si fungující archeologii představit bez soustavné publikace terénních výsledků a bez těsné souvztažnosti mezi „teoretickou“ a „praktickou“ částí oboru.6
Samotné poznatky z terénu ovšem představují jen a jen výchozí materiál, z něhož teprve dalším poznávacím procesem docházíme k výsledkům schopným vstoupit i do obecnějšího historického diskursu. Vydáváme se cestou od základních archeologických informací k rekonstrukci živé skutečnosti a provádíme tak to, čemu archeologická teorie říká inverzní transformace.7 Nejprve jsme poznávali archeologizovanou skutečnost, vzniklou několikerou transformací té živé skutečnosti, o jejíž zpětnou rekonstrukci (v jejích podstatných aspektech) nyní usilujeme. Naše cesta je veskrze interpretační, opřená o různorodé modelové rekonstrukce a konstrukce.
Nastíněnou problematiku můžeme představit ještě z jednoho hlediska. Když čas od času zaznívaly názory o archeologii středověku jako o pomocné vědě historické, setkávaly se vesměs s odtažitými archeologickými reakcemi. Mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad prázdnou formalitou, překonanou dnešními mezioborovými vztahy, v nichž právě rozmanitá „pomocná“ a různě asymetrická součinnost už dávno zdomácněla. Povrch otázky by ovšem neměl zastřít její závažné jádro. Jestliže už prvé archeologické kroky obsahují momenty interpretační, může archeologie středověku jen stěží poskytovat speciálně připravený a už jednoznačně kriticky posouzený stavební materiál, srovnatelný s tím, co třeba historikovi přináší diplomatika či heraldika atd. Jakkoliv povšechné diskuse o míře objektivizace různých druhů informací bývají ošidné, usuzujeme, že snahu o efektivní mezioborové zacházení s archeologickými poznatky brzdí nesnáze provázející jejich kritické posuzování. Zejména u složitých sídlištních výzkumů nedokázala dosavadní archeologie najít obecně přijatelnou „neutrální“ rovinu pramenné edice, určenou standardními nároky. Můžeme diskutovat, zda či do jaké míry je tento nárok splnitelný, důsledky nynějšího stavu jsou ale zřejmé. Kritické posouzení archeologických závěrů, často nesnadné pro archeologicky poučené uživatele, klade nearcheologům sotva překonatelné překážky. Ukazuje se navíc, že česká archeologie středověku neúměrně velkou část svých zjištění předložila bez důkladnějších pramenných publikací a bez náležité argumentace, vedena snad představou, že vyřčené teze má archeologická i nearcheologická odborná komunita prostě přijmout a sdílet. Pokud z nějakých příčin dojde k diskusi, nestáváme se svědky doplňování či korigování argumentů opřených o třeba dodatečně publikované svědectví pramenů. Nastupuje důrazné opakování již jednou sdělených a fakticky opět nezdůvodněných představ. Tento neproduktivní přístup bohužel poznamenal už několik závažných archeologických témat.8
I v nesnadno přehledné archeologické krajině máme ale spolehlivého průvodce. Naši pozornost sice poutají předběžné zprávy o dalších a dalších objevech, doplněné postřehy o jejich odhadovaném významu, kriticky posuzovatelné opory však mohou nabídnout teprve celková zpracování terénních výsledků. Rozdíl mezi oběma informačními rovinami platí obecně, bývá zásadní a nevyhýbá se ani důkladně a s rozmyslem vedeným terénním projektům. Jako jeden z nekončící řady příkladů zmiňme sociálně ekonomickou interpretaci zaniklé vsi Záblacany nedaleko Uherského Hradiště. Na přelomu 60. a 70. let tuto lokalitu tehdy příkladným a všeobecně oceňovaným způsobem zkoumal Robert Snášil. V předběžných zprávách vystupovala jako místo, do něhož se soustřeďovalo hned několik specializovaných výrobních činností. Souhrnný rozbor všech terénních pozorování proběhl až v několikaletém odstupu a jeho výsledek je oproti dřívějším sdělením o hodně skromnější. Poznáváme lokalitu, v jejímž areálu se sice uskutečňovala výroba a zpracování železa, kde sloužily i jednotlivé dehtařské pece, kde ale dříve předpokládané hrnčířství a výroba vápna nejsou dostatečně průkazné.9 Tento rozdíl není ničím jiným než jedním z dlouhé řady důrazných upozornění na naléhavou potřebu celkových zpracování archeologických terénních výzkumů.
Ale ani „definitivní“ náležitě vybavená archeologická publikace neznamená konečnou tečku za daným projektem, výsledek, z něhož by pouze stačilo přebírat závěrečná hodnocení. Pokusili jsme se doložit, že archeologické informace spoluvytváříme dlouhým řetězem interpretačních kroků. Žádnou z podstatných archeologických interpretací proto nemůžeme chápat jako jednou provždy uzavřenou, a tak ani „vnějšímu“ uživateli nezbývá než znova a znova posuzovat její hodnověrnost. Tím se ale archeologie nevymyká z rámce ostatních historických věd, o všech platí totéž, jen s nárokem na výchozí jistoty pomocných věd historických u archeologie sotva uspějeme.
Úskalí naznačeného problému se výrazně projevují při přebírání archeologických poznatků jinými vědními obory. Jednou z nesporně špičkových akcí naší archeologie se staly dlouhodobé odkryvy velkomoravského centra v Břeclavi – Pohansku. Tamní výsledky jsou takřka vzorově publikovány a těší se nadto soustavné interpretační pozornosti. I do historického výkladu vstoupil závěr o služebnicko-řemeslnickém sídlišti situovaném uvnitř ohraženého areálu na Pohansku a o bojovnických „kasárnech“ položených na předhradí. 10 Mohli bychom usuzovat, že právě tady se naplňuje požadavek odděleného postupu jednotlivých vědních oborů a následného spojování jejich specializovaných poznatků. Samozřejmě tomu tak není a ani být nemůže, vždyť bez konceptů odvozených z psaného svědectví by zmíněné archeologické interpretace vůbec nevznikly. Klíčový archeologický úkol spočívá v kritickém posuzování opor třeba právě sociálně ekonomické interpretace zázemí velmožského dvorce na Pohansku či tamějšího předhradí. Archeologické diskuse obrácené tímto směrem u nás ale chybějí, a tak se ještě komplikují možnosti těch vědních oborů, které by měly samy ze svých vlastních hledisek posuzovat únosnost stavebního materiálu nabízeného archeology.
Posouzení leckterých informací, které poskytují už připomenuté publikace výzkumů na Pohansku, však nevyžaduje nějak složitý a jen archeologii vyhrazený kritický aparát. Jako příklad zmiňme situaci jedné z tamních usedlostí, v níž se vedle domu postaveného na povrchu terénu nacházela mělce zahloubená stavba, jejíž výplň obsahovala „značné množství psích i jiných zvířecích kostí“. Podle archeologického úsudku „snad šlo o usedlost knížecího služebníka, který měl na starosti lovecké psy a zastával funkci lovčího“.11 Při rekonstrukci velkomoravského státního modelu nabývá tato zdánlivě okrajová položka svůj význam, vždyť nabízí úvahu „o sídle psářů opatrujících smečky pro lov“, chápaném jako součást systému předcházejícího služebnou organizaci raně středověkých středoevropských států.12 Tento lákavý krok ovšem spočívá na křehkých archeologických oporách, které sotva dovolí přejít od volně nadhozené možnosti k průkaznému argumentu. Zároveň se uzavírá výkladový kruh, jímž se archeologická hypotéza inspirovaná dějepisem navrací zdánlivě posílena do dějepisného bádání.
Ohlédneme-li se ke slovům Václava Novotného, jimiž upozorňoval na obtížnou srozumitelnost archeologických pramenů a informací, nezbývá než jeho výhradu přijmout. Archeologie středověku se totiž dodnes nevyrovnala s malou sdělností svých poznatků a v mezioborové výměně často působí jako sice respektovaný, ale svou omezenou přístupností poněkud cizokrajný obor. Opomenout ale nelze ani ty nároky, které platí pro druhou stranu tolik potřebného dialogu. Kritická cesta historiků k archeologickým poznatkům se totiž asi nikdy neobejde bez určitých „vstupních investic“, bez základní znalosti archeologické abecedy.
2. výhrada: datování archeologických pramenů je málo určité
Na tento prostý výrok by mohla odpovědět skutečná archeologická litanie. Toho se ušetříme a vynecháme i výklad o oporách archeologické chronologie. Dotkneme se ovšem problému, který při užívání archeologických informací bývá klíčový. Archeologická časová určení se na prvý pohled liší od datace běžné v dějepise, ani středověká archeologie zpravidla nezachází s kalendářově přesnými daty, ale se širokými intervaly, které vymezuje v řádu desetiletí.13 Nadto se leckdy uchyluje k datování limitnímu, tedy k tomu, které se opírá jen o jednu z časových mezí, či dokonce k určení relativnímu, vyjadřujícímu se o pouhé následnosti studovaných jevů. Podle některých hlasů spočívá v povaze těchto datací závažný nedostatek, který by archeologie měla rychle odstranit a usnadnit tím i součinnost dějepisu a archeologie. Pomoc na cestě z archeologické neohrabanosti bychom mohli očekávat od přírodních věd, které přinášejí mnohem konkrétnější časová určení. Každá z přírodovědných datací je cenná už tím, že svou nezávislou podstatou ověřuje věrohodnost archeologických konstrukcí a přispívá ke korekturám jejich východisek.14 Jestliže však dnešní středoevropská datační naděje spočívá v dendrochronologii, pro niž naše terénní situace poskytují velmi málo vzorků, zůstávají české země jen slabě pokrytým místem bilančních map.
Ani naléhavé a naprosto konkrétní datační otázky nemohou zakrýt druhou stranu problému, spojenou s časovostí, která byla vlastní studovaným jevům. Není pochyb o tom, že množství témat, jimiž se archeologie středověku zabývá, odpovídají poměrně dlouhé časové intervaly, vymezované třeba právě několika desetiletími. Kalendářově přesná data událostí potom nemusejí znamenat nic jiného, než jednotlivé body, které spadaly do těchto intervalů.
Například dne 22. října 1264 byla vydána listina, jíž král Přemysl Otakar II. stanovil, aby bratří Hertvík a Konrád z Kravař založili na sto lánech bezdězských lesů nové město.15 Tento panovníkův záměr skončil nezdarem, z úspěšných příkladů ale vyplývá, že utváření středověkého města mohlo naplnit životy dvou tří pokolení. Zapsaná událost, spojená s jedním jediným dnem, se tedy měla stát výchozím krokem v podstatně delším lokačním procesu.
Až kontrastní vztah mezi událostním povrchem a zdlouhavě naplňovaným historickým dějem zachycuje řada úplněji dokumentovaných příkladů. Ve středoevropských souvislostech nabízí zvlášť výmluvné svědectví Księga Henrykowska svou výpovědí o počátcích vsi Budzów (Schönwalde) na slezské straně Sovích hor. Díky jedinečnému písemnému prameni, a ovšem i díky řadě událostí hodných záznamu, víme, že zakládání této vesnice trvalo zhruba čtyři desetiletí. O prvém lokačním záměru čteme k roku 1221, svědectví o završení procesu plného zvratů spadá až k roku 1263. Příklad geneze Budzowa jistě nebyl výjimečný, zpravidla však zacházíme jen s ojediněle zachycenými událostmi a zdlouhavé naplňování dějinných kapitol nám proto uniká.16
Cesta k poznávacím přístupům, které se snaží respektovat časovost vlastní těm sociálním aktivitám, které studujeme, byla překvapivě zdlouhavá. Základ dnešních koncepcí běžně vztahujeme ke knize Fernanda Braudela, La Méditerranée et le monde méditerranéen, vydané poprvé v roce 1949. Na počátku 80. let si F. Braudela objevila anglosaská archeologie a kniha o době španělského krále Filipa II. zamířila mezi literaturu, jejíž citace nesporně zvýší prestiž archeologa. Záhy přibyl poněkud širší zájem o badatelský okruh spojený s časopisem Annales a objevilo se několik archeologických příkladových črt.17 I když se archeologie ze světa událostí vymyká povahou svých pramenů i řešených témat a cesta k „vertikálnímu“ pojetí se jí takřka nabízí, rozvoj přístupů ohlašovaných na počátku 90. let zatím nenastal. Ostatně i ve vlastní historické vědě zůstává skutečný vliv Braudelova přístupu skromný.
A tečka za druhou poznámkou? Kritické posouzení věrohodnosti archeologických datování nebývá sice snadné, ale samotný prvý dojem z neobvyklé povahy archeologických určení by neměl odrazovat. I datace do širšího intervalu nebo datování limitní či relativní mohou totiž otevřít cestu k závažným historickým poznatkům – odpovídají-li ovšem časovosti studovaných jevů. „Malou určitost“ datování proto nepokládáme za vážnou překážku využívání archeologických informací. Zároveň ale víme, že tam, kde se kyvadlo historického zájmu přikloní k líčení běhu událostí, zbývá na archeologii středověku dost omezené a mnohdy nejisté uplatnění. Hlavní důvod spočívá právě v intervalové povaze archeologických datací, která brání jednoznačnému přemostění mezi archeologickými skutečnostmi a historickou událostní rovinou.
3. výhrada: archeologické prameny osvětlují jen nepodstatné stránky minulosti
Před časem Dušan Třeštík konstatoval, že odmítnutí V. Novotného zabývat se archeologií bylo rozumné a rozumné zůstalo až do 50. let 20. století.18 Po celou zmíněnou dobu měla archeologie, její prameny a metody, jen velmi malý respekt „cechovních“ historiků. Pozoruhodný příklad nabízí činnost J. V. Šimáka. Autor Středověké kolonisace v zemích českých (Praha 1938) se totiž zabýval archeologií. O prázdninách se spolu s turnovskými dámami a lázeňskými hosty ze Sedmihorek věnoval vykopávkám. Získané artefakty ukládal do muzejních vitrín, nechával se fotografovat, jak nad nimi přemýšlí. Významně napomohl rozvoji regionálního archeologického výzkumu, zřejmě ho však ani nenapadlo začlenit archeologické poznatky do svého „vážného“ díla. Tuto Šimákovu rezervovanost si snadno vysvětlíme skromným stavem tehdejší archeologie.
Pokud ale přeskočíme časem a geografickým prostorem a sáhneme po knize Roberta Bartletta, úspěšné medievistické publikaci z 90. let,19 najdeme jedno z novějších odmítnutí archeologických informací. Perspektivy archeologie jsou prý značné, stávající úroveň poznatků však dostatečná není a naplnění potenciálních možností čeká na příští terénní výzkum. Tento postoj sice nabízí diplomatické východisko, velmi praktické pro samotného autora knihy o proměnách středověké Evropy, přijatelný však není. Ve druhé polovině 20. století představila archeologie středověku jak svoje poznávací možnosti, tak i stěží přehlednou hojnost výsledků. S tímto faktem můžeme nakládat různě, sotva však lze dosavadní archeologický přínos odmítnout a zároveň jedním dechem hovořit o nadějné hodnotě příštích archeologických zjištění. Věc přitom nepotřebuje žádné složité zdůvodňování, o výběru posuzovaných informací, a tedy i o využití či nevyužití archeologie rozhoduje přístup jednotlivých badatelů. Jejich rozhodnutí by se ovšem mělo opírat o zvážení vypovídacích schopností všech pramenů, které jsou pro řešení stanovených otázek dostupné.20
Obecné posuzování vztahu mezi písemnými a archeologickými prameny má nepatrný smysl, rozhodující váha opět spočívá v zacházení s konkrétními příklady. Výchozím krokem se přitom může stát souběžné srovnání výpovědi písemných a archeologických pramenů.21 Jeden z příkladů tohoto druhu nabízí studium počátků lokačních měst v českých zemích, při němž se už po léta setkává historický a archeologický zájem.
Začněme hned prvým písemným dokladem svědčícím o urbanizaci českých zemí, totiž uničovskou listinou krále Přemysla Otakara I. z roku 1223.22 Její obsah lze rozdělit do čtyř základních kapitol. Dozvídáme se o právním postavení uničovské komunity, o její správě a soudnictví. Podoby sídliště se týká zásadně důležitý údaj o prostorovém uspořádání, založeném na vyměřených kusech země, jejichž držba byla zatížena konkrétně stanovenými platy. Zpráva o uničovských profesních činnostech je značně povšechná, svědčí o spojitosti se zemědělstvím, nárok na peněžní platy předpokládá zapojení do směnných mechanismů, další listina z roku 1234 prozrazuje vazby k důlní činnosti. Poslední z kapitol vypovídá o situaci v městském zázemí, kde měšťané drželi ornou půdu, pastviny, lesy. Celkově se u raného Uničova projevuje důležitá úloha produkce potravin, jejichž odběrateli se nepochybně měli stát horníci podílející se na očekávaném rozvoji těžby.
Chceme-li k výpovědi o uničovských poměrech najít vhodný archeologický protějšek, opustíme povodí Oskavy a vydáme se k soutoku Vltavy a Sázavy. Tam na ostrohu nad ostrovským klášterem žilo středověké sídliště, které nezachytily písemné prameny a jehož klasifikace se proto v plném rozsahu opírá o poznatky archeologického výzkumu. Díky odkryvům vedeným a publikovaným Miroslavem Richterem23 konstatujeme, že na daném místě vyrůstalo klášterní městečko. Jeho počátky spadaly snad k polovině 13. století, zánik přišel ve zlých letech po roce 1278.
Pokud archeologické poznatky z Hradišťka u Davle seřadíme podle už známého schématu, získáme pozoruhodný výsledek. Do prvé kapitoly „uničovského“ rozdělení nijak z archeologické strany nepřispějeme, o právním postavení obyvatel ostrovského sídliště, o jejich správě a soudnictví nám archeologie nic neříká. Jako klíčové se však ukazuje archeologické svědectví o podobě sídliště. Střed areálu zaujímalo veřejné prostranství, obklopené několika desítkami parcel. Právě v tomto systému vidíme protějšek nároků známých z písemných pramenů, požadujících vytyčení dílů země a zatěžujících jejich držbu jasně stanovenými povinnosti. Podoba celé dispozice svědčí o spojitosti s městskými sídlišti. Archeologie tak zdůrazňuje význam konkrétního projevu prostorového chování, a k tomuto základnímu ukazateli přičítá další důležité informace. Zjevně násilný konec ostrovského sídliště totiž napomohl uchování poměrně výmluvných dokladů nezemědělské výroby a směny. V celkovém pohledu mohl proto M. Richter klasifikovat sídelní útvar nad soutokem Vltavy a Sázavy jako rané městské založení. A tak na jedné straně nebudeme pochybovat o skepsi, s níž Jiří Kejř24 zhodnotil možnosti archeologického poznání rozsahu udělených svobod a vzoru městského práva, na druhé straně shledáváme, že archeologie s poměrnou jistotou dokládá některé z dalších určujících znaků lokačních měst.
Druhý z našich příkladů ukazuje podstatně složitější setkávání odlišných poznávacích přístupů. Při studiu hospodářského systému přemyslovského státu 11. až 12. století je již od 60. let přičítán značný význam služebné organizaci, jejíž teorie se opírá o výpověď písemných pramenů a o svědectví místních jmen.25 Oba zmíněné zdroje dovolují sestavit výčet více než padesáti výrobních a služebných činností.26 Zároveň vystupuje prostorová distribuce jejich provozovatelů, která se stává cennou oporou v diskusi o fungování celého systému. Model služebné organizace se však dodnes nedočkal svého archeologického protějšku a dosavadní archeologické komentáře zůstávají neurčité až rozpačité.27 Důležitou část vysvětlení překvapivého rozporu budeme jistě hledat v již několikrát zmíněných možnostech a mezích archeologických poznávacích přístupů. Z dlouhého a rozrůzněného seznamu činností, který najdeme u Barbary Krzemieńské a Dušana Třeštíka, totiž dnes dostupné archeologické přístupy zachycují jen velmi malou část neagrární produkce. Poměrně ucelenější výpověď provází výrobu a zpracování železa (přičemž často nerozlišíme stopy práce hutníků a kovářů), něco málo víme o výrobě dehtu a zcela ojedinělé svědectví se dotýká výroby žernovů.28 Na druhé straně nás asi nejvíce udiví absence přesvědčivé výpovědi o místech hrnčířské produkce v českých zemích 11. a 12. století.29
Souhrn dokladů dehtářství 11. a 12. století zůstává v českých zemích velmi skromný, i když dřevo k výrobě dehtu se v raně středověké krajině nabízelo téměř všude a dehtářské jámy dokážeme při archeologických výzkumech snadno rozpoznat. Nadto i tam, kde se v některých vesnicích odkrytých ve větším rozsahu objevily dehtářské jámy, zůstala jejich četnost nízká. Ve spektru činností obyvatel příslušných vsí mohla proto suchá destilace dřeva tvořit jen okrajovou a dílčí položku, zcela jistě se nejednalo o sídliště s nějak výraznou a trvalou přítomností těch, jimž středověké písemnosti říkaly pkelnici.30
Raně středověcí výrobci a zpracovatelé železa čerpali z povrchových zdrojů, jejichž kvalita byla sice mnohdy nízká, které se ale v českých zemích vyskytovaly v řadě oblastí. Na dosud poznané produkční mapě zaujímala zcela jedinečné postavení pražská kotlina a její okolí, kde se bezprostředně stýkaly nároky rozsáhlého sídlištního útvaru s vydatnou nabídkou místních surovin.31 Další kapacitně podstatnější příklady se už vesměs vázaly k jedné ze stran vztahu mezi přírodními zdroji a společenskou potřebou. Hutnická pracoviště na Blanensku ležela mimo přední centra, využívala však poměrně bohaté výchozy místní rudy.32 Naopak k raně středověkému Žatci, kde surovinová dostupnost nebyla nijak zvlášť příhodná, přivedly hutníky nároky hradského centra.33 Tak či onak koncentrované výrobní areály doplňovala volná mozaika pracovišť ve vesnickém prostředí, produkujících železo ze skromných lokálních zdrojů.34 Nepochybně i v této souvislosti mohou zaznít slova Jindřicha Tomase o „nečetných řemeslnících rozptýlených v mnoha místech“.35
Zdůraznili jsme již, že archeologická výpověď o nezemědělské výrobě provozované v raně středověkém vesnickém prostředí zůstává velmi dílčí. Úzký úhel pohledu, který se archeologii nabízí, stěží opravňuje k podstatnější diskusi o teorii služebné organizace. Lze samozřejmě upozorňovat, že archeologie nic neví o profesně výlučných vesnicích, které předpokládaly prvotní toponomastické interpretace. Diskutovat můžeme o účinnosti rozptýleného ekonomického potenciálu a srovnávat jej s tím, co dnes už známe ze zázemí předních hradských center. Hodnota všech těchto soudů však zůstává poměrně křehká, přesně taková, jaké jsou výchozí archeologické opory.
Zastavme se ještě u širšího srovnání posuzovaného problému. Svědectví o vesnické nezemědělské výrobě v raně středověkých českých zemích se v podstatě shoduje nejen s tím, co archeologie říká o soudobé situaci v piastovském státě, ale také o území mezi Labem a Odrou.36 Archeologický obraz distribuce neagrární výroby nevykazuje tedy žádný zjevný rozdíl mezi oblastmi se státním a s nestátním uspořádáním. Zdá se navíc, že tato „indiferentní povaha“ archeologického svědectví má další pozoruhodnou stránku. Podle dostupných poznatků se totiž nijak zásadně neodlišuje síť vesnických dokladů raně středověké neagrární výroby od situace, kterou známe z některých vrcholně středověkých regionů.37 I tato skutečnost naznačuje míjení archeologických poznávacích možností s jádrem diskuse o raně středověké služebné organizaci.
Domníváme se, že přes rozdílnou bilanci dvou příkladů, s nimiž jsme v této kapitole zacházeli, můžeme odpověď na poslední z výhrad Václava Novotného formulovat bez větších rozpaků. Výpovědi různých historických oborů prostě zpravidla zachycují různé stránky týchž historických procesů. Řečeno spolu s Claude Lévi-Straussem, každý z vědních oborů otevírá svůj vějíř poznání. Výpověď písemných pramenů jen zčásti nahradíme archeologickým svědectvím, a obdobný vztah samozřejmě platí i opačně.
Od Václava Novotného jsme převzali tři výhrady, které tento český historik v roce 1912 adresoval archeologii. Dvě z nich nepokládáme za tak podstatné, aby překážely součinnosti mezi archeologií středověku a dalšími historickými obory. Hned prvá z výhrad V. Novotného, upozorňující na obtížnou srozumitelnost archeologických výsledků, však podle našeho přesvědčení dodnes zůstává vážným problémem. Snahu o průkazný argumentační mechanismus, srozumitelný i za úzkými oborovými hranicemi, považujeme za mimořádně naléhavý archeologický úkol. Teprve soustavným naplňováním tohoto nároku se archeologie středověku stává samozřejmou a vyváženou součástí širšího historického diskursu.
1Václav NOVOTNÝ, České dějiny I.1., Praha 1912, 29 n.
2 Z množství zahraniční literatury např. Walter SCHLESINGER, Archäologie des Mittelalters in der Sicht des Historikers, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 2 1974, 7-31; Reinhard WENSKUS, Randbemerkungen zum Verhältnis von Historie und Archäologie, insbesondere mittelalterlicher Geschichte und Mittelalterarchäologie, in: Geschichtswissenschaft und Archäologie. Untersuchungen zur Siedlungs-, Wirtschafts- und Kirchengeschichte, Vorträge und Forschungen 22, Sigmaringen 1979, 637-657; Franz IRSIGLER, Mittelalterarchäologie in Zentraleuropa aus der Sicht eines Historikers, in: Mittelalterarchäologie in Zentraleuropa. Zum Wandel der Aufgaben und Zielsetzungen, Zeitschrift für Archäologie des Mitttelalters, Beiheft 9 1995, 217-224. U nás sice už před léty, ale dodnes podnětně František GRAUS, O poměr mezi archeologií a historií. K výkladu nožů na slovanských pohřebištích, Archeologické rozhledy 9 1957, 546-552; nejnověji se zjevnou snahou o diskusi Dušan TŘEŠTÍK, K poměru archeologie a historie, Archeologické rozhledy 53 1999, 357-361. Také z archeologické strany existuje dnes už sotva přehledné množství literatury, např. britský výběr uvádí N. J. HIGHAM, Archaeology and History, in: Pam J. CRABTREE ed., Medieval Archaeology. An Encyclopedia, New York – London 2001, 5-8. Velmi netradičně se o obecných otázkách této problematiky vyslovil Evžen NEUSTUPNÝ, Archeologie a historie, in: Archeologie nenalézaného. Sborník přátel, kolegů a žáků k životnímu jubileu Slavomila Vencla, red. Evžen NEUSTUPNÝ, Praha 2002, 141-152.
3Jako doklad stačí připomínka knihy, která zhodnotila terénní výzkum z let 1954 až 1965: Miroslav RICHTER, Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera, Praha 1982.
4Jednou z kapitol tohoto dědictví, s nímž se hned tak nevyrovnáme, se už léta soustavně zabývá Andrea BARTOŠKOVÁ, např. K současnému stavu zhodnocení archeologického výzkumu budečské akropole, Archeologické rozhledy 48 1996, 300-310; táž, Rekapitulace archeologického výzkumu Budče, Archeologické rozhledy 49 1997, 41-55.
5Zofia a Stanislaw KURNATOWSCY, Wykopaliska – eksperyment niepowtarzalny, Archaeologia Historica Polona 8 2000, 315-326.
6Právě odtud vyplývá nepřijatelnost terénních odkryvů prováděných „na klíč“ institucemi bez školených archeologů. Samotný terénní výsledek a jeho dokumentace mohou sice dosahovat velmi slušnou technickou úroveň, sotva ale budeme očekávat tvořivý vztah k teoretické části oboru. Vesměs chybí i zpětná vazba založená na spojitosti terénního výzkumu s jeho celkovým odborným zhodnocením.
7U nás tuto problematiku soustavně vyložil Evžen NEUSTUPNÝ, Nástin archeologické metody, Archeologické rozhledy 38 1986, 525-549; týž, Archaeological Method, (CUP) Cambridge 1993. V zahraniční literatuře se stala klasickou kniha Michaela B. SCHIFFERA, Formation Processes of the Archaeological Record, Albuquerque 1987.
8Dokladem mohou být „zablokované“ diskuse z poslední doby. Jejich bibliografický inventář by byl neúnosně dlouhý, takže jen namátkou: Tomáš DURDÍK, K problematice hradu v Chrudimi, Archeologické rozhledy 53 2001, 615-619; Jan FROLÍK – Jiří SIGL, K úvahám Martina Ježka o počátcích města Chrudimi a tamějším hradu, Archeologické rozhledy 53 2001, 620-629; Martin JEŽEK, K výpovědi pramenů o středověké Chrudimi, Archeologické rozhledy 53 2001, 803-813; Jan KLÁPŠTĚ, Ještě jednou o chrudimských „zemnicích“, Archeologické rozhledy 53 2001, 814-816; Jan FROLÍK, Zamyšlení nad třetím svazkem sborníku „Mediaevalia archaeologica“. K výsledkům výzkumů raně středověkého opevnění Pražského hradu a Malé Strany, Archeologické rozhledy 54 2002, 705-726; Ivana BOHÁČOVÁ, Zamyšlení nad zamyšlením Jana Frolíka, Archeologické rozhledy 54 2002, 727-737; Jarmila ČIHÁKOVÁ, K dosavadnímu stavu poznání raně středověké Malé Strany, Archeologické rozhledy 54 2002, 738-752.
9Z několika zpráv zejm. Robert SNÁŠIL, Záblacany (okres Uherské Hradiště), in: Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů 1, Uherské Hradiště 1971, 89-116. Pokus o celkové zhodnocení záblacanského výzkumu zůstává zatím v diplomové práci Petera KOVÁČIKA (MU Brno 1998), dílčím způsobem týž, Záblacany, jejich ekonomika a služební organizace aneb odpovědi a otázky, Archaeologia historica 24 1999, 81-89.
10Srv. zejména Bořivoj DOSTÁL, Břeclav – Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec, Brno 1975; týž, Velkomoravský řemeslnický areál v Břeclavi – Pohansku, Jižní Morava 29 (svazek 32) 1993; Jana VIGNATIOVÁ, Břeclav – Pohansko II. Slovanské osídlení jižního předhradí, Brno 1992; z novější archeologické literatury zejména Jiří MACHÁČEK, Pohansko bei Břeclav – ein bedeutendes Zentrum Großmährens, in: Velká Morava mezi Východem a Západem, Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17, Brno 2001, 275-290. Z historické literatury srv. Dušan TŘEŠTÍK, Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871, Praha 2001, 36.
11Bořivoj DOSTÁL, Třicet let archeologického výzkumu Břeclavi – Pohanska, Vlastivědný věstník moravský 40 1988, 320.
12Dušan TŘEŠTÍK, Velká Morava jako součást národních nebo „nadnárodních“ dějin, Dějiny a současnost 2003, seš. 3.
13Archeologie i při nálezově bohatých výzkumech vrcholně středověkých měst nepoužívá často kratší než padesátileté datační intervaly, srv. Jan KLÁPŠTĚ (ed.), Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226), Praha – Most 2002, 21.
14V Čechách lze zmínit případ mostecké středověké studny, Jan KLÁPŠTĚ – Josef KYNCL – Tomáš KYNCL, Dendrochronologie mostecké studny 1/80 a předpoklady objektivní archeologické datace, Archeologické rozhledy 52 2000, 679-687; k témuž problému Slavomil VENCL, Souvislosti chápání pojmu „nálezový celek“ v české archeologii, Archeologické rozhledy 53 2001, 606. Zásadní diskuse navázaly na série dendrochronologických určení u našich severních sousedů, srv. např. polské a německé příspěvky ve sborníku Joachim HENNING - Alexander T. RUTTKAY (edd.), Frühmittelalterlicher Burgenbau in Mittel- und Osteuropa, Bonn 1998.
15CDB V, č. 423.
16Srv. Jan KLÁPŠTĚ, Středověká vesnice v proměnách našeho poznávání, in: Civitas et villa. Miasto i wieś w średniowiecznej Europie środkowej, Wrocław – Praha 2002, 327-338.
17Zejm. John BINTLIFF (ed.), The Annales School and archaeology, Leicester – London 1991; A. Bernard KNAPP (ed.), Archaeology, Annales, and ethnohistory, Cambridge 1992; k dalším souvislostem Jan KLÁPŠTĚ, Časy se mění, Archeologické rozhledy 49 1997, 243-248.
183Dušan TŘEŠTÍK, K poměru archeologie a historie, Archeologické rozhledy 53 1999, 357-361.
19Robert BARTLETT, Die Geburt Europas aus dem Geist der Gewalt. Eroberung, Kolonisierung und kultureller Wandel von 950 bis 1350, München 1998, 296-298 (původní anglické vydání vyšlo v roce 1993).
20O těchto otázkách se vyjadřuje dlouhá řada autorů, srv. např. Eike GRINGMUTH-DALLMER, Das hochmittelalterliche Landesausbau als Objekt interdisziplinärer Forschungen, in: Christian LÜBKE (ed.), Struktur und Wandel im Früh- und Hochmittelalter. Eine Bestandsaufnahme aktueller Forschungen zur Germania Slavica, Stuttgart 1998, 39-48. Zde i reakce na častou představu německé medievistiky, která při mezioborové součinnosti poněkud výhružně žádá „getrennt marschieren, vereint schlagen“. – V bilanci věcných řešení se v českém prostředí neobejdeme bez alespoň dvou citací: Jiří SLÁMA, Střední Čechy v raném středověku. II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu, Praha 1986; týž, Střední Čechy v raném středověku. III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu, Praha 1988.
21Systémový postup tohoto druhu zvolil už v roce 1963 František GRAUS při studiu sociální struktury velkomoravské společnosti, srv. Říše velkomoravská, její postavení v současné Evropě a vnitřní struktury, in: Konferencia o Velkej Morave a byzantskej misii, Brno-Nitra 1. - 4. X.1963, Nitra 1963, 16; totéž v překladu L´Empire de Grande-Moravie, sa situation dans l´Europe de l´époque et sa structure interieure, in: Das Grossmährische Reich. Tagung der wissenschaftlichen Konferenz des Archäologischen Instituts der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften, Brno-Nitra, 1. - 4. X. 1963, Praha 1966, 172.
22CDB II, č. 246; druhá z listin CDB III, č. 76; s další literaturou srv. Jan KLÁPŠTĚ, Měšťané a lidé z města, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (edd.), Člověk českého středověku, Praha 2002, 337-363.
23Miroslav RICHTER, Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera, Praha 1982. K tomu recenzní poznámky Jan KLÁPŠTĚ – Josef ŽEMLIČKA, Významný příspěvek k počátkům českých měst, Československý časopis historický 31 1983, 425-433.
24Jiří KEJŘ, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998, 23.
25Barbara KRZEMIEŃSKA – Dušan TŘEŠTÍK, Služebná organizace v raně středověkých Čechách, Československý časopis historický 12 1964, 637-667; tíž, Přemyslovská hradiště a služebná organizace přemyslovského státu, Archeologické rozhledy 17 1965, 624-644, 649-655; Dušan TŘEŠTÍK – Barbara KRZEMIEŃSKA, Zur Problematik der Dienstleute im frühmittelalterlichen Böhmen, in: František GRAUS - Herbert LUDAT edd., Siedlung und Verfassung Böhmens in der Frühzeit, Wiesbaden 1967, 70-103.
26Nověji Christian LÜBKE, Arbeit und Wirtschaft im östlichen Mitteleuropa, Glossar zur frühmittelalterlichen Geschichte im östlichen Europa, Beiheft Nr. 7, Stuttgart 1991.
27Např. Miroslav RICHTER – Zdeněk SMETÁNKA, Archeologie a studium středověké řemeslné výroby, Archaeologa historica 8 1983, 19; Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, K problematice archeologického výzkumu řemeslné výroby 10. až první poloviny 16. století na Moravě a ve Slezsku, Archaeologa historica 8 1983, 44. Spolu s výzkumem zaniklých Záblacan, o jehož problematice jsme se již zmínili, vyvolaly značná očekávání odkryvy u Mohelnice, které však dosud nebyly náležitě publikovány. Z předběžných zpráv např. Vladimír GOŠ, Osada hrnčířů v Mohelnici, Archeologické rozhledy 27 1975, 338-341.
28Doklady shrnuje přehledná literatura v předchozí poznámce.
29Obdobná situace platí i v Polsku, srv. Michał KARA – Jacek WRZESIŃSKI, Przyczynek do studiów nad wczesnośredniowiecznymi narzędziami garncarskimi z terenu Polski, in: Zofia KURNATOWSKA ed., Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, vol. 2, Wrocław 1996, 155-163. Tato situace podněcuje k diskusi o technologické povaze raně středověkého hrnčířství. Spojitosti odkryvů v Mohelnici s produkcí keramiky se závažným způsobem dotkl Zdeněk MĚŘÍNSKÝ, K problematice archeologického výzkumu řemeslné výroby 10. až první poloviny 16. století na Moravě a ve Slezsku, Archaeologa historica 8 1983, 46-47. Řešení však čeká na celkovou publikaci výzkumu.
30Příkladem mohou být už zmíněné Záblacany, ale také Svijany u Turnova, srv. Robert SNÁŠIL, Archeologické doklady raně středověkého dehtářství z území ČSSR a služebná organizace, Slovácko 24 (1982), 1983, 81-92.
31Nejnověji Jan HAVRDA – Jaroslav PODLISKA – Jan ZAVŘEL, Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (historie, současný stav a další perspektivy bádání), Archeologické rozhledy 53 2001, 91-118.
32Věra SOUCHOPOVÁ, Hutnictví železa v 8. – 11. století na západní Moravě, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně, roč. 13, sv. 1, Praha 1986.
33Srv. Petr ČECH, Mocenský vývoj v severozápadních Čechách do počátku 11. století, in: Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha 2000, 169.
34Souhrnný přehled nabídl Petr CHARVÁT, Zpracování železa v písemných pramenech českého středověku do počátku 14. století (s přihlédnutím k výzkumu v Chýnici), Archeologické rozhledy 37 1985, 181-185; archeologický i písemný doklad se týká Záblacan (CDB III, č. 194); z nověji publikovaných archeologických nálezů Josef BUBENÍK – Tomáš VELÍMSKÝ, Archeologický výzkum polykulturní lokality u Jenišova Újezda, okr. Teplice, in: T. VELÍMSKÝ (ed.), Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1973-1982, Praha 1986, 46; Vladimír NEKUDA, Mstěnice 3, Zaniklá středověká ves u Hrotovic, Raně středověké sídliště, Brno 2000, 112. Fakticky velmi skromný výsledek poskytlo vyhodnocení všech uvažovaných stop práce se železem v severozápadních Čechách, srv. Petr MEDUNA, K rekonstrukci vnitřní struktury hradské organizace Přemyslovců v severozápadních Čechách, in: Sławomir MOŹDZIOCH (ed.): Lokalne ośrodki władzy państwowej w X – XII wieku w Europie Środkowo-Wschodniej, Wrocław 1993, 91-108.
35Jindřich TOMAS, Řemeslníci 11.-13. století v českých zemích v písemných pramenech, in: Jindřich TOMAS, Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu (Výbor studií), Litoměřice 1999, 37 (studie vydána poprvé v roce 1983).
36Srv. Peter DONAT, Handwerk, Burg und frühstädtische Siedlungen bei nordwestslawischen Stämmen, in: Hansjürgen BRACHMANN ed., Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa, Berlin 1995, 92-107.
37Inventář těchto nálezů u nás zatím chybí, pro část území Germania Slavica srv. Eike GRINGMUTH-DALLMER, Gewerbliche Produktion in hochmittelalterlichen Dörfern Nordostdeutschlands, in: Civitas et villa. Miasto i wieś w średniowiecznej Europie środkowej, Wrocław – Praha 2002, 363-376.